Dějiny nejsou nekonečné - vatican news

P. MILAN GLASER SI - VATIKÁN Nebeské království nebude nastoleno politicky, jak Ježíš několikrát výslovně podotýká. Není totiž  z tohoto světa, jehož vládcem je otec lži v důsledku prvotního

hříchu a Božího dopuštění. Politickou cestou k tomu nedojde dokonce ani za použití sociálního učení církve, které ostatně takové ambice nikdy ani nemělo. Je proto pochybené vinit církev z 

toho, že přišla se svým sociálním učením s historickým zpožděním, jak lze slýchat bohužel i od katolíků s akademickými  tituly. Je to omyl historický, ale dost možná i věroučný. Z 

historického hlediska má totiž veškeré působení církve svůj sociální rozměr, a samotné sociální učení církve, které bývá spojováno s vydáním encykliky _Rerum novarum _(1891), mělo v různých

částech Evropy množství předchůdců, kteří působili ještě před Marxem (1813-1883) či Leninem (1870-1924), ale narozdíl od nich ne pouze slovy, jimiž navíc nikdy ve společnosti nešířili

nepřátelství či opovržení. Je to např. Adolph Kolping (1813-1865),  Antoine-Frédéric Ozanam (1813-1853),  Giuseppe Agostino Benedetto Cottolengo  (1786-1842),  Giovanni Melchiorre Bosco

(1815-1888),  abychom jmenovali jen ty kanonizované. Tvrzení, že toto sociální učení přišlo pozdě, totiž zaměňuje církevní učení s politickým programem; je zavádějící. Předstírá jako by

mesiášská naděje mohla být splněna v průběhu dějin, ačkoli, jak učí církev, může být naplněna pouze mimo dějiny (_KKC_, 676). Právě tato „forma politického, od základu zvrhlého

sekularizovaného mesiášství,“ před níž varuje Katechismus katolické církve (_tamt._), ohrožuje smýšlení věřícího bez ohledu na to, koho volí v demokratických volbách. Pokud je pravdou, že

církev trpěla obsesí mluvením o sexualitě, interrupcích a intimním obcování osob téhož pohlaví, pak je možné se ptát, zda nyní netrpí stejnou obsesí ve vztahu k migraci, ekologii a sociální

nerovnosti. Ani jedno, ani druhé neodpovídá pravdě, je-li viděna optikou křesťanské víry, ale i z hlediska čistě statistické frekvence příslušných termínů v dokumentech církevního

magisteria. Politické čtení dějin a světa ve veřejném prostoru dnes jednoznačně zastiňuje to náboženské. A projevuje se to bohužel mezi křesťany, bez ohledu na to, má-li jejich kněžství

všeobecnou nebo služebnou povahu – řečeno koncilní terminologií – tzn. zda jde o laiky či  kněze. Výklady či pohledy na svět, jež by se uměly držet výlučně Božího zjevení, jsou ve vztahu k 

politickému dění velkou vzácností. Také proto působí dnešní záplava politické rétoriky ve veřejném prostoru tak bezútěšně a licoměrně. Vkládá se do ní nepatřičná naděje na obou stranách.

Volby jsou v tomto světě zajisté nástrojem vlády. Stačí však jen neznatelně málo k tomu, aby nevyjadřovaly vládu lidu, která je ostatně v konkrétních krocích vždycky dosti diskutabilní,

nýbrž vládu nad lidem. Demokratické volby mají totiž nejenom politický dopad, nýbrž také psychologický. Ovlivňují nejenom složení vlády, ale také smýšlení voličů a jejich vzájemné vztahy,

což se často nekonstruktivně přenáší i do těch nejdůvěrnějších mezilidských vztahů. „Rozděl a panuj“ platí i v rámci demokracie. V této souvislosti stojí za zmínku, že pokušitel se snaží

klamat nejenom jednotlivce, nýbrž celé skupiny lidí, národy či společenské třídy, jak podotýká v Exerciciích (č.146) sv. Ignác z Loyoly na počátku novověku. Všechna pokušení koordinuje otec

lži, který je také vládcem tohoto světa, jak konstatuje Spasitel, který jej přišel z tohoto světa vypudit. Při zběžném pohledu či poslechu dnešních konverzací je zřejmé, že kolektivní

pokušení jsou dnes mocnější než ta individuální. V tomto světě vyrůstá království, které se pokouší zardousit tok života, jehož Dárcem je Bůh. Pokušitel nabízí „všecka království světa“

dokonce i Spasiteli, a to výměnou za úkon adorace, náležející pouze Bohu. Křesťanovi tedy nezbývá než dívat se do budoucnosti skrze vlastní smrt. Jen tak lze spatřit triumfující dobro, které

je určeno jednotlivci i celému lidskému rodu.